Makroekonomické selhání české vlády a centrální banky

Makroekonomické selhání české vlády a manažerů centrální banky od roku 2008.

Jako první krok v analýze makroekonomických rozhodnutí České vlády, bych definoval cíl makroekonomické politiky. Dle mého názoru, a dle vyjádření většiny politických reprezentantů, cílem České makroekonomické politiky je vyrovnat nebo přiblížit bohatství českých občanů k bohatství západoevropských států, zejména Německa a Francie. Když se podíváme na vývoj bohatství českého státu dle oficiálního kurzu koruny HDP, zjistíme, že Česká HDP per capita je kolem 22,000 dolarů, proti 46,000 dolarů v Německu a 39,000 dolarů ve Francii. [Porovnaní dle oficiálního kurzu a ne dle PPP (purchase power parity) není náhodné, proto že to vyjadřuje správněji relativní bohatství obyvatelstva*]

Z těchto dat vyplývá, že Český občan po 30 letech po komunismu zaostává svým bohatstvím za občany západní Evropy o cca 50%. Hlavní otázky jsou proč je to tak a či to zůstane tak navěky, nebo se to dá napravit.
Dle mého názoru, tato propast mezi Českou a západní ekonomikou je zčásti způsobena ekonomickými rozhodnutími českých vlád a České národní banky a z části neexistujícího místního kapitálu, který by mohl podporovat místní iniciativy českých podnikatelů.

V Čechách jsou prakticky jedinými zdroji na investice privátního podnikaní vlastní zdroje, nebo banky. Na západě proti tomu jsou finanční instrumenty, jako fungující burza cenných papírů a korporátních dluhopisů. Navíc na západě, i privátní sektor businessu a privátní lidé, jsou podstatně víc zadlužení, něž v Čechách. Z hlediska privátního občana v Čechách neexistují pojmy jako overdraft v bance, což je běžná záležitost v zahraničí, a kreditní karty jsou spíš debetní jenom proto, že půjčka přes kreditní kartu je spíše lichvářství než finanční půjčka.

A teď zpátky k omylům české vlády a České národní banky.

Dle mého názoru, hlavní příčina ekonomické propasti mezi českou a západní ekonomikou není v českých lidech, jejichž úroveň vzdělání je porovnatelná, nebo i vyšší, než lidí na západě. Ani to není nedostatek infrastruktury (kde by šlo jinak ještě hodně doinvestovat, ale nemá to zásadní vliv na ekonomiku, aby to vysvětlilo rozdíly v desítkách procent v HDP per capita mezi Českem a západem). Příčina této ekonomické propasti mezi českou a západní ekonomikou jsou, dle mého názoru, prakticky neexistující místní finanční zdroje a finanční trhy.

Vznik finančních trhů a zdrojů je dlouhodobý proces vytváření důvěry mezi investory a podnikateli, na které asi 30 roků tržní ekonomika nestačila. Další zádrhel je neexistující kapitál, akumulovaný přes generace, který je v rukách pasivních investorů, a který hledá možnost investovat do nových podnikatelů a nových iniciativ. Kapitál v Čechách je většinou v rukách zahraničních firem (zahraniční banky a instituční investoři – jako penzijní fondy atd.), nebo v rukách místních podnikatelů první generace, kteří investují do svých vlastních iniciativ, tak že nové iniciativy jsou závislé buď na bankách v zahraničních rukou, nebo na vlastních zdrojích.

Teď zbývá jenom otázka, či se to dá napravit, a pokud ano, co by vláda mohla udělat pro nápravu této ekonomické skutečnosti a neudělala, nebo možná i udělala opačně. Dle mého názoru si česká vláda a ekonomičtí činitelé musí uvědomit, že v určité fázi ekonomického pokroku, spíš bohatství, privátního sektoru přináší ekonomický pokrok, než ekonomický pokrok přináší privátnímu sektoru bohatství. Ale jak vytvořit bohatství u privátního sektoru z jednoho dne na druhý?

Jsou na to jenom dvě cesty. Buď zvýšit dluh, nebo posilnit místní měnu. A protože zvýšení dluhu může byt za určitých okolnosti inflacionne, a posilněni měny deflacionne, nejlepší by bylo třeba udělat oba kroky najednou. Zvýšení privátního dluhu není možné, pokud místní občané nemají tendenci se zadlužovat, což fakticky v Čechách je. Takže jediná možná náprava této situace, je v rukách vlády a centrální banky.
A teď je čas se podívat na dvě strategické rozhodnutí české vlády a České národní banky od roku 2008 a uvidíme, že jejich rozhodnutí byly pravým opakem.

Dluh: V 2008, když vypukla finanční krize, veřejný dluh v Česku byl cca 30% z HDP, oproti 66% v Německu a 67% ve Francii. Po deseti letech český veřejný dluh se zvýšil na 35% z HDP, když v Německu se skoro nezměnil a je na 63% a Francouzský se dramaticky zvýšil na 97%. Pamatuji si, že když vypukla finanční krize, hlavním problémem české vlády bylo jak snížit veřejný deficit, aby se nezvyšoval veřejný dluh, i když Česko tehdy bylo mezi nejmíň zadluženými zeměmi v Evropě. Toto já vidím, jako vlastni gól.

Ještě se dá zeptat, ale do čeho by se dal investovat veřejní deficit? Přece nové investiční projekty potřebují roky dát je dohromady. Já bych řekl, že česká vláda by mohla bez velké přípravy investovat do zdravotnictví a výchovy tím, že by zvýšila platy těmto vysoce profesionálním pracovníkům. Potom by čeští lékaři, sestřičky nebo učitelé nemuseli odcházet za prací do západních zemí, nejednou pracovat za barem, jenom aby si vydělali na minimální blahobyt. A co udělala česká vláda, snížila v roce 2010 o 10% nominální platy v státní správě.

Měna: V roce 2013 z jednoho dne na druhý, Česká národní banka devalvovala korunu, a začala nakupovat Eura a udržovat korunu slabou, bez jediného smysluplného vysvětleni, proč to udělala. Aby udržela slabou korunu do roku 2017, nashromáždila 150 miliard EUR ve své pokladně, které mu vynáší 0-ovou úrokovou sazbu, nebo spíš minusovou. Z těchto 150 miliard EUR je asi 100 miliard EUR zbytečných z hlediska nutnosti držet zahraniční měnu jako rezervu. Samozřejmě tento krok byl inflační ze všech stran, s tím, že se do české ekonomiky během 4 let nacpalo asi 2,7 trilionů zbytečných českých korun, co odpovídá asi 57 % z HDP. Navíc, když se tato politika zastavila, koruna se posilnila o cca 2 koruny, co vytvořilo v České národní bance ztrátu 300 miliard českých korun, zodpovídající vládnímu deficitu ve výši 6% z HDP. A tato ztráta není z praktického hlediska o nic odlišná od vládního deficitu.
Ještě bych dodal, že devalvace nebo udržování české koruny pod její reálnou hodnotou je zase krok odebrat od českých lidí bohatství co jim právem náleží, a které si slušnou práci v montovnách automobilů vydělali.

Oslabeni české koruny a souběžně obrovské zvýšení korunového finančního toku do ekonomiky dle očekávání přineslo inflaci 3% proti inflaci pod jedno procento v západních zemích. Česká národní banka to chce řešit zvýšením úrokové sazby, co bude mít za následek snížení investic místních firem. Navíc inflace je instrument, který zdaňuje obyvatelstvo velice nevyváženě a chaoticky. Podstatně jednodušší řešení by bylo posilnit korunu třeba na 24 Kč za EURO, jako byl předpoklad České národní banky, že se to stane do roku 2020. Ale zdá se, že realita je jiná. Když nakupovala Česká národní banka EURO od spekulantů, zaplatila jim několik trilionů korun. A teď ti spekulanti, nebo spíš jejich počítače, čekají na posílení koruny a vždy když EURO klesne pod určitou hladinu, začnou prodávat koruny a nakupovat EURA. Proto zvýšení úrokových sazeb na korunu vůbec nezapůsobilo na posílení koruny, jak se to dalo očekávat. Opačně, jak běží čas, spekulanti ztrácejí trpělivost a začínají prodávat nahromaděné koruny, a s tím oslabují korunu ještě víc, pokud Česká národní banka nezačne prodávat část nashromážděných EUR. Výsledek, další zbytečné snižování životní úrovně v Čechách.

Na závěr bych dodal, jak jsem už vysvětlil, po určité ekonomické vyspělosti kapitalisticko-tržní ekonomiky, bohatství privátních lidí přináší ekonomický pokrok, a ne opačně. Vidíme to výrazně v Japonsku, v USA a též ve většině západoevropských zemí, kde veřejné dluhy přesahují i 100% z HDP. Tak kde chceme být, kde je Francie s 97 % veřejným dluhem nebo jako Rumunsko s 37 % veřejným dluhem.

---

*)Ekonomové rádi porovnávají HDP per capita podle měřítka PPP, co je relevantní porovnaní relativní kapacity spotřeby občanů spotřebního zboží proti západním zemím, avšak nepoukazuje na relativní bohatství lidí v různých zemích. Jako příklad bych porovnal vlastnění dvou úplně identických bytů, jeden v Čechách a druhý v Německu. Ty byty by byly stejné kvality, ne len fyzicky, ale i polohou, avšak byt v Čechách by byl prodejný jenom za poloviční cenu proti bytu na západě.
Je jasné, že majitel bytu na západě, má nominálně dvakrát hodnotnější majetek, i když z hlediska spotřeby oba občané mají stejnou kvalitu bytů jako spotřebního zboží. Je to důležité? Možná ne když občané jenom berou byt jako spotřební zboží. Ale když se díváme na výhodu, co vyšší majetková hodnota vytváří pro majitele bytu na západě, zjistíme, že kdyby oba majitelé bytů si chtěli půjčit peníze od banky, ten německý má podstatně výhodnější pozici.